Pomáháme vrcholovým sportovcům s diabetem 1. typu
Typy diabetu
Kdy mít podezření na diabetes u sportovce
Jak se diabetes diagnostikuje
Co se děje po diagnóze nemoci
Cíle léčby diabetu
Krátkodobá rizika diabetu (obecně hypo/hyper)
Dlouhodobá rizika diabetu (komplikace)
Způsoby měření glykémie - glukometry a senzory
Způsoby podávání inzulinu - pera/pumpa
Dávkování inzulinu
Diabetes mellitus neboli cukrovka je skupina onemocnění, při nichž tělo nedokáže udržet stabilní hladinu krevního cukru. U neléčeného nebo neoptimálně léčeného diabetu jakéhokoliv typu je krevní cukr zvýšený.
Přibližně 90% osob s cukrovkou má diabetes 2. typu, jehož podstatou je nedostatečná citlivost těla na inzulin. Tělo tvoří inzulinu dostatek, ale v cílových tkáních nefunguje. Diabetes 2. typu se často pojí s obezitou a dalšími metabolickými onemocněními, jako je vysoký tlak či cholesterol. Diabetes 2. typu se léčí úpravou životního stylu, tabletkami nebo injekčními léky, někdy také inzulinem.
Asi 7% osob má diabetes 1. typu. Ten vzniká na základě autoimunitní reakce, kdy imunitní systém člověka zničí buňky, které tvoří inzulin. Inzulinu je nedostatek a proto stoupá hladina krevního cukru. Diabetes 1. typu vzniká v dětství i dospělosti a je nezbytné ho doživotně léčit inzulinem.
Vzácně se vyskytují i jiné typy diabetu, například monogenní (diabetes způsobený poruchou genů, které řídí funkci buněk vylučujících inzulin) či sekundární (diabetes vzniklý na základě jiného onemocnění slinivky břišní, případně po užívání léků, jako jsou steroidy).
Typické příznaky nově vzniklé cukrovky jsou:
• nechtěný úbytek tělesné hmotnosti (nemusí u vrcholových sportovců být plně vyjádřen)
• zvýšená únava
• snížený výkon i přes stejný trénikový objem
• žízeň
• časté močení, noční močení
• nezadržitelná chuť na rychlé cukry (sladké pití, sladká jídla)
Dále se mohou vyskytovat doprovodné příznaky, jako bolest hlavy ze snížené hydratace či infekce močových cest.
Dlouho nepoznaný diabetes vede k rozvoji tzv. diabetické ketoacidózy – stavu metabolického rozvratu, který se projeví vystupňovanými typickými příznaky navíc doprovázenými nevolností, zvracením, minerálovou dysbalancí a nakonec poruchou vědomí. Tento stav vyžaduje urgentní návštěvu zdravotnického zařízení a zpravidla zahájení léčby diabetu na jednotce intenzivní péče.
Při podezření na cukrovku je ve zdravotnickém zařízení vyšetřena hladina cukru v krvi, tzv. glykémie. Je-li hodnota mírně zvýšená, mohou následovat další testy. Je-li hodnota nad 7 mmol/l nalačno či nad 11 mmol/l kdykoliv během dne, je diagnostikován diabetes a probíhá další klinické a laboratorní dovyšetřování, o jaký typ diabetu se jedná.
Zvýšený cukr v krvi se odrazí i v přítomnosti cukru v moči, což lze orientačně vyšetřit testačními proužky, např. DiaPhan. Toto vyšetření je však pouze orientační a neslouží pro odbornou diagnostiku diabetu.
Po zjištění cukrovky následují tyto kroky:
1. stabilizace metabolického stavu
2. zahájení léčby inzulinem
3. edukace, tj. naučení sportovce všem pravidlům léčby diabetu
Proces edukace a nastavování léčby inzulinem probíhá mnoho týdnů, spíše měsíců. Pro řadu sportovců může být snazší sport dočasně omezit a vrátit se k němu až po stabilizaci stavu a nabytí osobní jistoty v úpravě léčby. Jiní sportovci preferují pokračování v sezóně a upravují léčbu za běhu, je-li to medicínsky možné a mají-li podporu svého diabetologického i sportovního týmu.
Cíle léčby diabetu jsou:
Cílová hladina krevního cukru se pro většinu sportovců pohybuje v rozmezí 3,9-10 mmol/l. To odpovídá 4-10 g čisté glukózy v celém krevním oběhu dospělého člověka. Udržet glykémie v takto úzkém rozmezí za pomoci léku inzulinu, jehož potřeba se neustále mění, je v praxi obtížné.
Při absolutním či relativním nedostatku inzulinu v těle vzniká hyperglykémie – vysoká hladina cukru. Za hyperglykémii považujeme hodnotu >10 mmol/l, za významnou hyperglykémii hodnoty >13,9 mmol/l. Hyperglykémii je možné upravit zvýšením dávky inzulinu. Pokud je plánovaná fyzická aktivita, potřebuje sportovec obvykle méně inzulinu na korekci hyperglykémie, než kdyby se nehýbal. Bezpečně a efektivně snížit vysokou glykémii do normálního rozmezí může trvat i několik hodin. Je-li hyperglykémie doprovázena dalšími příznaky, např. bolestí břicha, zvracením, či přítomností ketolátek, je nutné fyzickou aktivitu odložit do úplné úpravy stavu.
Při absolutním či relativním nadbytku inzulinu v těle vzniká hypoglykémie – nízká hladina krevního cukru. Za hypoglykémii považujeme hodnoty <3,9 mmol/l, za výraznou hypoglykémii hodnoty <3,0 mmol/l. Při hypoglykémii je nutné okamžitě zastavit fyzickou aktivitu, podat cukr (glukózu, glukopur, gel, sladké pití) a počkat s další fyzickou aktivitou až po úplné úpravě stavu. Navrácení hladiny cukru do optimálního rozmezí při léčbě hypoglykémie trvá obvykle několik desítek minut. Po proběhlé hypoglykémii je potřeba myslet na riziko jejího brzkého opakování a přizpůsobit tomu trénink, množství sacharidů (zvýšit) a dávky inzulinu (snížit).
Při dlouhodobě vysoké hladině cukru v krvi dochází k poškození většiny tkání lidského těla. Nejcitlivější na tyto změny jsou drobné cévy a nervy.
Mezi tzv. sekundární komplikace diabetu se řadí například:
Nejlepší prevencí vzniku těchto komplikací je dlouhodobé udržování hodnot krevního cukru co nejblíže normě.
Zásady sportovní regenerace jsou podrobně popsány u osob bez diabetu. Přítomnost cukrovky klade nové výzvy, protože sportovec po skončení zátěže musí v úpravě dávek inzulinu a výživy zohlednit měnící se citlivost na inzulin, dobíhající účinek stresových hormonů, rychlou změnu spotřeby glukózy svaly, vyčerpané zásoby glykogenu a především obecné limitace léčby podkožním podáváním inzulinu.
U diabetu musí jít pozátěžová regenerace ruku v ruce s kontrolou glykémie. Při dekompenzované glykémii (vysoké či nízké) nedojde k dostatečnému obnovení energetických zásob ani k rychlému zotavení zatížených svalových skupin.
Základní strategie resuplementace sacharidů i bílkovin v období po zátěži se neliší od osob bez diabetu. Cílové glykémie v tomto období zůstávají 3,9-10 mmol/l. V první fázi resyntézy glykogenu musí být vybalancováno pokrytí sacharidů inzulinem a zvýšené riziko hypoglykémie po odeznění kontraregulačních hormonů.
V druhé, pozdní fázi resyntézy glykogenu, je inzulin také potřeba k zajištění fyziologického průběhu tohoto procesu, na druhé straně zvýšená citlivost na inzulin s maximem 4-12h po zátěži však může přetrvávat až 48h a vyžaduje snížení obvyklých dávek bazálního i bolusového inzulinu. Individuální míra úpravy dávek inzulinu se velice liší, obvykle v rámci 20-50% redukce inzulinu za současně navýšeného příjmu energetických substrátů.
Volba sacharidů v období po zátěži může být odlišná u osob s diabetem oproti zdravým sportovcům. Stanovení dávky a optimálního načasování inzulinu na pokrytí sacharidů je obtížnější u rychle vstřebatelných a snadno stravitelných sacharidů, proto může být výhodné zvolit kombinaci různě rychlých sacharidů, aby jejich profil vstřebávání lépe odpovídal časovému profilu účinku podkožně aplikovaného inzulinu.
Kontrola tělesné hmotnosti, ať již nabírání či snižování váhy, je u diabetu snazší při dobře kompenzovaných glykémiích. Dekompenzace cukrovky může vést jak k nechtěnému hubnutí a ztrátě svalové hmoty (při nedostatku inzulinu, přetrénování či nedostatku bílkovin) tak k nadměrnému přibývání na hmotnosti (při přejídání hypoglykémií či neadekvátně vysokém příjmu energie). Je potřeba počítat s tím, že cílená úprava hmotnosti u diabetu zabere více času a osvědčené metody mohou být méně efektivní než u zdravých osob.
Snižování hmotnosti s diabetem je obtížnější, než bez něj. Dobře kompenzovaný člověk s diabetem má vyšší hladinu inzulinu než zdravý člověk, protože inzulin je aplikován nefyziologicky pod kůži a nikoliv do povodí jater, jak je tomu u člověka bez cukrovky. Při snaze o redukci hmotnosti je prvním krokem eliminace hypoglykémií. Sacharidy přijaté na léčbu hypoglykémie jsou energie navíc a jsou-li hypoglykémie časté, mohou se projevit na vzestupu tělesné hmotnosti. Dalším krokem je snaha snížit hladinu inzulinu při zachování cílových hodnot glykémie natolik, aby usnadnila redukci hmotnosti navozenou.
Nabírání svalové hmoty obvykle nebývá při optimální skladbě tréninku a nastavené výživě problém. Při snaze o nabrání aktivní hmoty je potřeba se vyvarovat dlouhodobým hyperglykémiím, které představují katabolický stav a neefektivní využití energetických zdrojů.
Mnoho sportovců se obává, že technologie určené k léčbě diabetu (kontinuální senzory, inzulinové pumpy a dnes také mobilní telefony) budou během sportu překážet a znemožní optimální fyzický výkon. U rekreačních sportovců jsou tyto obavy většinou přehnané, na druhou stranu požadavky na aerodynamičnost, hmotnost či riziko poškození technologické pomůcky jsou při výkonnostním sportu důležité faktory při volbě typu léčby.
Kontinuální senzory pro měření hladiny glukózy se obvykle umisťují na paži či břicho (místa doporučená výrobcem). Někteří sportovci volí tzv. alternativní místa vpichu, na kterých výrobce negarantuje přesnost měření senzoru. Využití těchto míst však mohou být pro individuální sportovce výhodné. Při využití alternativního místa vpichu senzoru je důležité ověřit na glukometru, že senzor měří přesně a při pochybnostech kdykoliv provést kontrolní měření glukometrem. Mezi alternativní místa vpichu senzoru patří nohy, záda či hrudník.
Náplasťové inzulinové pumpy se lepí podobně jako kontinuální senzory přímo na tělo a platí pro ně podobná pravidla, včetně volby místa vpichu. Je potřeba pamatovat na to, že pumpa je větší a těžší přístroj a může být obtížné jí u sportovce na těle udržet (vzhledem k pohybu a pocení). S náplasťovou pumpou také může být komplikované absolvování sauny či ledové koupele, protože inzulin je náchylný na výkyvy teploty. V neposlední řadě, náplasťová pumpa potřebuje pro své ovládání datamanžer či mobilní telefon, což zvyšuje počet přístrojů, které musí atlet mít nablízku.
Klasické hadičkové inzulinové pumpy se nosí nejčastěji na klipu či pásku. Jejich výhodou je možnost dočasného odpojení, např. na absolvování sportovního výkonu či sauny, a následné znovupřipojení. Nevýhodou je často větší velikost pumpy a hadička, která může při některých sportech překážet.
Pacienti věnující se vrcholovému sportu někdy vyžadují nestandardní řešení. Teoreticky je možné i kombinovat léčbu inzulinovou pumpou a pery během roku, např. střídat typ terapie v období tréninku, závodní sezónně a odpočinkové periodě.
Počítání sacharidů je nezbytná schopnost pacienta s diabetem léčeného flexibilním dávkováním inzulinu. Počítání sacharidů v jídle je vstupní parametr pro bolusový kalkulátor, který počítá dávku inzulinu ke každému jídlu. Člověk s diabetem by měl vědět, v jakém jídle jsou sacharidy, jaký typ sacharidů to je (jednoduché sacharidy, škroby, vláknina), jak rychle se vstřebává a jakým způsobem na ně stanovit dávku inzulinu.
S počítáním sacharidů pomáhají nejčastěji mobilní aplikace, např. Kalorické tabulky či MyFitnessPal.
Užívání doplňků stravy u diabetu 1. typu není podloženo vědeckými daty o jejich přínosnosti a není proto rutinně doporučeno. Doplňky stravy "pro diabetiky" nejsou doporučeny, není u nich dostatečně prokázán zdravotní přínos. Při důvodném podezření na deficit vitamínů lze provést laboratorní test a případný deficit dohradit.
Při hledání vyhovujících přípravků sportovní výživy je u diabetu důležité, jak efektivně na ně dokáže atlet nadávkovat inzulin. Obsah i charaketer sacharidů bývá uveden, ovšem zejména u přípravků s rychle působícími sacharidy je potřeba optimalizovat časování inzulinu. Efekt přípravků sportovní výživy bude snížen, pokud jejich užití způsobí hyperglykémii či naopak hypoglykémii.
Tradiční metodou měření hladiny krevního cukru je glukometr. Glukometr měří glykémii z malého vzorku krve odebraného z prstu. Ukáže okamžitou hodnotu, ale nedokáže podat informaci o glykemických trendech. Pro měření glykémie je nutné mít čisté prsty, aby nebylo měření zkresleno např. stopami jídla.
Základní metodou měření hladiny cukru u osob s diabetem 1. typu jsou dnes senzory, tzv. kontinuální monitory glukózy. Jedná se o malé podkožní čipy, které si člověk každých 7-14 dní aplikuje na paži či břicho. Senzor měří hladinu cukru v mezibuněčné tekutině a každých 1-5 minut výsledky odesílá do externího přijímače, inzulinové pumpy nebo do aplikace v mobilním telefonu.
Výhodou kontinuálních senzorů je možnost nastavit alarmy, které sportovce upozorní na vysokou či nízkou hladinu cukru. Alarmy může využít i druhá osoba s funkcí vzdáleného sledování hodnot na svém mobilním telefonu (např. rodiče, partner, trenér). Při spojení senzoru s inzulinovou pumpou lze využít i funkce automatického podávání inzulinu. Data ze senzoru lze stáhnout a zpětně analyzovat příčiny výkyvů glykémie. Některé senzory umožňují při analýze křivky i integraci pohybových dat. Přesnost měření senzorů i glukometrů může být ovlivněna podnebím. Ve velmi nízkých teplotách přístroje mohou měřit falešně nižší hodnoty či přestat měřit úplně. V horku a vlhku je zase obtížné je udržet na kůži.
Inzulin se u diabetu podává do podkoží inzulinovými pery či inzulinovou pumpou. Pro nouzové situace může být pacient vybaven i inzulinovými stříkačkami.
Inzulinová pera jsou dávkovače, které aplikují inzulin injekcí do podkoží pomocí malé jehličky. Uživatel musí určit (nejlépe spočítat) potřebnou dávku inzulinu. Inzulinovými pery aplikuje pacient dlouze-působící (bazální) inzulin a krátce působící (bolusový) inzulin. Počet aplikací inzulinu není stanoven a závisí na konkrétním režimu a potřebách sportovce, obvykle se pohybuje mezi 4-12 injekcemi denně. V dnešní době se prakticky výhradně používají inzulinová analoga, což jsou inzuliny s upravenou dobou účinku tak, aby dokázaly lépe pokrýt potřebu osob s diabetem.
Inzulinové pumpy jsou malé přístroje, které se nosí v kapse/pouzdru (hadičkové pumpy) či méně často nalepené přímo na těle (náplasťové pumpy) a dávkují inzulin do podkoží nepřetržitě. Inzulinové pumpy využívají pouze krátce-působící analoga inzulinu. Každých 5-10 minut podávají do podkoží malou dávku inzulinu a tím zajišťují bazální hladinu.
Dnes se využívají především pumpy s automatickými funkcemi, tj. hybridní uzavřené okruhy. Tyto pumpy dávkují bazální inzulin a inzulin na korekce vysoké glykémie automaticky na základě hodnot z kontinuálního monitoru glukózy. Uživatel si však stále musí pomocí bolusového kalkulátoru na pumpě podávat bolusy inzulinu k jídlu. Hybridní uzavřené okruhy obvykle disponují režimem sportu (neboli mód fyzické aktivity, zvýšený cíl glykémie), při kterém sníží výdej inzulinu a cílí na vyšší hodnoty glykémie, aby předešly hypoglykémii. Tento cíl je na pumpě potřeba nastavit 60-90 minut před zahájením aerobní fyzické aktivity.
Inzulin by dnes u všech osob s diabetem 1. typu měl být dávkován v režimu bazál-bolus. To znamená, že je odděleno podávání inzulinu na pokrytí bazální potřeby, tj. uvolňování glukózy játry při hladovění, a potřeby bolusové, tj. inzulinu nezbytného k pokrytí jídel a eventuální korekci vysoké glykémie.
Příznaky hyperglykémie jsou do jisté míry nespecifické, řadí se mezi ně zvýšená žízeň, častější močení, chut' na sladké, bolest hlavy, únava, špatná nálada/zvýšená iritabilita. Při výrazné hyperglykémii může být zpomalena reakční doba sportovce, pomalejší reflexy a snížená schopnost rozhodování.
V situacích, kdy se ke sportovnímu výkonu přidává i psychické vypětí a nervozita, může dojít k nečekanému vzestupu glykémie. Toto se děje typicky před závody, i když v tréninku atlet podobnou reakci předtím nepozoroval. Stresová hyperglykémie je způsobena nadměrnou aktivací stresových hormonů (zejm. adrenalin), které působí proti inzulinu.
Sportovec se může pokusit stresové hyperglykémii předejít úpravou dávky inzulinu a sacharidů před zahájením fyzické aktivity, ovšem ne vždy jsou tyto strategie účinné. Přijatelnou strategií je i tuto krátkodobou hyperglykémi neřešit, pokud u konkrétního sportovce neovlivňuje psychickou pohodu a výkon.
S mírně zvýšenou glykémií (10-13,9 mmol/l) lze sportovat a výkon sportovce zpravidla nebývá ovlivněn. U velmi vysoké glykémie (hodnoty >13,9 mmol/l) je potřeba před zahájením fyzické aktivity vyloučit přítomnost ketolátek (lze je změřit na ketometru/speciálním glukometru, např. Wellion Galileo, z kapky krve).
Dlouhodobá hyperglykémie trvající měsíce či roky vede k nevratnému poškození celého organizmu. Nadbytečný cukr v krvi se váže na řadu tělesných struktur a poškozuje jejich funkci (např. cévy, nervy, vazivový aparát). Cílem léčby diabetu je vyvarovat se přítomnosti dlouhodobé hyperglykémie.
Dlouhodobou hyperglykémii u člověka s cukrovkou odhalí zvýšený glykovaný hemoglobin (HbA1c), laboratorní parametr odrážející průměrnou hladinu cukru v posledních 8-12 týdnech.
Při dlouhodobě vysoké hladině cukru v krvi se na ní tělo snaží přizpůsobit. U sportovce se to projevuje například tím, že příznaky vysoké glykémie necítí a naopak při normálních či dokonce vyšších hladinách cukru cítí příznaky hypoglykémie, nízkého cukru.
Častá či nepřetržitá přítomnost hodnot >10 mmol/l vyžaduje konzultaci lékaře a optimalizaci léčby diabetu.
Hypoglykémie neboli nízká hladina cukru v krvi je stav, který může ovlivnit sportovní výkon a zdraví sportovců s diabetem. Pro trenéry je proto zásadní umět rozpoznat její první příznaky a rychle reagovat, aby mohl trénink probíhat bezpečně a být efektivní.
Mezi nejčastější projevy hypoglykémie patří:
- slabost
- třes
- pocení
- pocit hladu
- zrychlený tep.
Sportovec může působit zmateně, být podrážděný, nervózní, mít problémy se soustředěním, případně mít zhoršenou koordinaci pohybů nebo problémy s orientací. Pokud hypoglykémie trvá delší dobu, může vest k poškození mozku. Tyto příznaky mohou být mylně považovány za běžnou únavu spojenou s fyzickou zátěží nebo stresem před závody, proto je potřeba věnovat pozornost každé neobvyklé změně chování sportovce.
Pokud trenér zpozoruje některý z těchto příznaků, měl by ihned přerušit trénink a změřit sportovci hladinu krevního cukru pomocí glukometru či senzoru, který bývá nejčastěji propojen s aplikací na mobilním telefonu. Senzory však ukazují glykémii se zpožděním, někdy až dvacetiminutovým, neukazují tedy aktuální hladinu cukru v krvi a občas mohou ukazovat nepřesné hodnoty, proto je vhodnější při podezření na hypoglykémii použít glukometr.
Pokud se potvrdí nízká hladina cukru, tedy <3,9 mmol/l, musí sportovec okamžitě přijmout rychle vstřebatelné sacharidy – například glukózové tablet či gely, sladký nápoj nebo ovocný džus. Čokoláda či sušenky naopak nejsou vhodné pro vysoký obsah tůků, které zpomalí vstřebání sacharidů. Po 10 až 15 minutách je třeba hladinu cukru znovu zkontrolovat a pokud se upraví k normálním hodnotám (>3,9 mmol/l + vymizí příznaky), lze ve sportovní aktivitě pokračovat.
Trenéři by měli také dbát na prevenci hypoglykémie tím, že zajistí přestávky během tréninku, připomenou sportovcům pravidelné měření cukru v krvi a upraví intenzitu tréninku dle aktuálních hodnot glykémie.
Správná prevence a zvládání hypoglykémie umožňuje sportovcům s diabetem bezpečně dosahovat vynikajících sportovních výkonů bez zbytečných zdravotních komplikací.
Noční hypoglykémie je stav, kdy hladina krevního cukru klesne pod normální hodnoty během spánku. Vzniká nejčastěji po intenzivním tréninku či sportovním výkonu, kdy tělo spotřebuje zásoby glukózy.. Noční hypoglykémie patří mezi časté a zároveň nejméně předvídatelné komplikace u sportovců s diabetem. Při nedostatečné prevenci a léčbě hrozí až rozvoj těžké hypoglykémie s bezvědomím a kómatem. Kromě akutního ohrožení zdraví ovlivňuje noční hypoglykémie také sportovní výkonnost, protože sportovec se po takové epizodě může probudit vyčerpaný, méně soustředěný a s nižší fyzickou i psychickou odolností.
Hypoglykémie se projevuje různými příznaky, mezi které patří zvýšené pocení, rychlé bušení srdce, neklidný spánek, noční můry, zmatenost, podrážděnost a únava po probuzení. Mnohdy však sportovec ve spánku příznaky nevnímá a na stav upozorní alarm senzoru, případně probuzení sportovce při výrazné hypoglykémii, kdy je opocený a zmatený.
Trenéři mohou pojmout podezření na noční hypoglykémie, pokud se sportovec ráno cítí extrémně unavený, zmatený, bolí ho hlava či má celkově sníženou výkonnost, může se jednat právě o důsledek noční hypoglykémie. Včasná komunikace mezi trenérem, sportovcem a lékařem je klíčová pro úspěšné zvládání tohoto rizika.
Prevencí noční hypoglykémie je pravidelný monitoring hladiny glukózy senzorem s nastavenými alarmy na nízkou hladinu cukru, zvláště po sportovních aktivitách a před spaním. Důležité je správně nastavit s lékařem inzulinovou terapii, případně upravit dávku inzulinu na noc a zajistit dostatečný příjem pomalu se uvolňujících sacharidů po sportu k doplnění energie.
Včasné rozpoznání noční hypoglykémie přispívá nejen k lepším sportovním výkonům, ale především ke zvýšení bezpečnosti během sportu a zlepšení kvality života sportovců s diabetem.
Hypoglykémie, tedy pokles krevního cukru pod <3,9 mmol/l, bývá u sportovců s diabetem častá. Riziko jejího vzniku během tréninku je vyšší, proto by ji trenéři měli umět rychle rozpoznat a efektivně řešit. Hypoglykémii lze rozdělit na lehkou a těžkou, přičemž každá vyžaduje odlišný způsob pomoci.
Lehká hypoglykémie se projevuje příznaky, jako jsou pocení, bledost, třes, hlad, podrážděnost, nervozita, slabost nebo nevýkonnost. Sportovec je většinou schopen situaci sám zvládnout, ale potřebuje včasné doplnění rychle vstřebatelných sacharidů, vhodné jsou sladké nápoje, glukózové tablety či gely, případně ovoce. Ze sladkostí naopak není vhodná čokoláda či sušenky, které se díky obsahu tuku vstřebávají pomaleji. Trenér by měl vždy zajistit, aby sportovec měl tyto “rychlé cukry” při tréninku i na závodech po ruce.
Těžká hypoglykémie je vážný stav, který sportovec nedokáže vyřešit sám. Může být zmatený a nedokázat najít rychlé cukry, nebo být dokonce v bezvědomí. V takovém případě je nezbytné okamžitě reagovat a zajistit pomoc. Trenér by měl být proškolen v použití glukagonové injekce nebo nosního glukagonového spreje, které rychle zvýší hladinu glukózy v krvi, pokud sportovec není schopen přijímat sacharidy ústy. Po aplikaci injekce je nutné okamžitě zavolat záchrannou službu.
Prevence hypoglykémie během sportovního výkonu zahrnuje několik kroků. Klíčové je pravidelné monitorování hladiny glukózy senzorem a glukometrem, zejména před a během sportovní aktivity. Sportovec by měl před sportovním výkonem zvážit svačinu obsahující komplexní sacharidy s nižším glykemickým indexem, které pomohou udržet stabilní hladinu cukru během aktivity. Důležité je také správné dávkování inzulínu, které by mělo být upraveno dle plánované intenzity a délky tréninku.
Trenéři sportovců s diabetem by měli být důsledně proškoleni, neboť rychlá a správná pomoc při hypoglykémii může zásadně ovlivnit zdraví a sportovní výkon jejich svěřenců.
.svg)
