Pomáháme vrcholovým sportovcům s diabetem 1. typu
Lze s cukrovkou vrcholově sportovat?
Terapeutická výjimka na inzulin
Faktory ovlivňující vývoj glykémie při sportu
Odlišnosti metabolismu sportovce s diabetem
Aerobní fyzická aktivita a diabetes
Anaerobní fyzická aktivita a diabetes
Smíšená fyzická aktivita a diabetes
Vliv fyzické aktivity na vstřebávání inzulinu
Hydratace během fyzické aktivity
Metody měření glykémie
Přesnost měření u sportovců
Alternativní místa aplikace senzoru
Kdy použít glukometr?
Inzulinová pumpa a sport
Hybridní smyčky a fyzická aktivita
Inzulinová pera a sport
Tipy pro efektivní dávkování inzulinu
Cíle léčby pro sportovce s diabetem
Optimální glykémie během fyzické aktivity
Hypoglykémie
Jak zabránit hypoglykémii při tréninku?
Hyperglykémie
Noční hypoglykémie
Stresová hyperglykémie
Těžká hypoglykémie
Vrcholoví sportovci s diabetem se nacházejí prakticky ve všech sportovních odvětvích. Pionýry vrcholového sportu s cukrovkou v době, kdy nebyly běžné kontinuální senzory a kdy neexistovaly automatické inzulinové pumpy, byl například veslař Sr. Steve Redgrave, plavec Gary Hall Jr. či běžkař Kris Freeman. Již před mnoha lety vznikl dokonce profesionální cyklistický tým Team Type 1 později přejmenovaný na Team Novo Nordisk, který se skládá pouze se sportovců s diabetem.
Výkonnostní sport, stejně jako jakákoliv jiná náročná činnost, vyžaduje vysokou motivaci k optimální kompenzaci diabetu, úzkou spolupráci sportovce s trenérem a diabetologickým týmem a především vůli samotného sportovce věnovat mnohem více individuálního úsilí k dosažení srovnatelných výsledků s ostatními. Diabetes a jeho kompenzace totiž může ovlivňovat fyzický výkon, regeneraci i psychickou pohodu jedince.
Dostat všechny tyto aspekty pod kontrolu a dlouhodobě je udržet je náročné. Ovšem řada vrcholových sportovců s diabetem svými skvělými výsledky ukazuje, že to jde.
Při provozování sportu na vrcholové úrovni jsou monitorovány látky, které sportovec užívá, včetně inzulinu. Inzulin je anabolický hormon a je proto zařazen na seznam léků, jejichž použití vyžaduje tzv. terapeutickou výjimku (Therapeutic Use Exemption).
Každý sportovec užívající inzulin by se měl včas informovat u své organizace, potřebuje-li na své úrovni tuto výjimku vyřídit. Případné formuláře je vhodné vyřídit s dostatečným předstihem před odjezdem na závody/soutěž.
Součástí formuláře pro terapeutickou výjimku bývají obvykle následující informace: lékařská zpráva popisující historii diagnózy a léčby diabetu, stav komplikací, hodnoty glykémie či glykovaného hemoglobinu a popis strategie léčby inzulinem (typ, dávka, metoda aplikace).
Na vývoji hladiny glykémie se podílí více než 42 různých faktorů. Ty nejdůležitější jsou zmíněny níže:
Člověk s diabetem 1. typu má nefunkční vlastní systém udržování stabilní glykémie (hladiny krevního cukru).
Hormony, které glykémii zvyšují, zpravidla u diabetu fungují dobře (glukagon, adrenalin, kortizol, růstový hormon), i když jejich uvolňování a působení může být zejména u déletrvajícího onemocnění snížené.
Hormon snižující glykémii, inzulin, u diabetu 1. typu zcela chybí, a je třeba ho podávat jako lék. Zatímco inzulin uvolňovaný slinivkou břišní zdravých osob působí velice rychle, několik minut, inzulin aplikovaný u cukrovky do podkoží pery či pumpou působí 4-6 hodin a ztěžuje tak předpověď vývoje hladiny glukózy v krvi během fyzické aktivity a po ní.
Dlouhé působení inzulinu s sebou nese rizko rozvoje nízké hladiny cukru, hypoglykémie, během fyzické aktivity a i mnoho hodin po jejím skončení. S tím musí sportovec počítat a být vždy vybaven zdrojem rychlých sacharidů (glukózy), případně záchranným lékem (tzv. glukagon v injekční či nasální formě).
Nedostatečně rychlé působení inzulinu je naopak nevýhodné v situaci, kdy sportovec potřebuje rychle reagovat na hyperglykémii. Pokles hladiny krevního cukru sice může urychlit aerobní fyzická aktivita, ovšem aktivita vysoké intenzity může glykémii naopak dále zvýšit i přes to, že je v těle přítomný aktivní inzulin.
Kromě inzulinu existují ještě na inzulinu nezávislé způsoby využití glukózy organizmem, například odsun glukózy do svalů navozený přímo fyzickou aktivitou, či nepřetržitá spotřeba glukózy mozkem. Ty ale bez správného dávkování inzulinu zdaleka nestačí k udržení stabilní hladiny krevního cukru.
Narušená regulace hladiny glukózy a inzulinu může ovlivnit i rychlost a kvalitu regenerace organizmu po fyzické zátěži. U zdravého člověka dochází k dokonalému sladění citlivosti na inzulin, hladiny inzulinu a doplňování energetických a stavebních substrátů do svalů a dalších tkání. Člověk s diabetem se musí tyto procesy snažit co nejlépe napodobit úpravou dávkování inzulinu a příjmu energie po fyzické aktivitě.
Jakýkoliv pohyb či fyzická aktivita obecně zrychluje vstřebávání inzulinu zlepšením prokrvení tkání a rozprouděním krevního oběhu.
Nejvýraznější efekt na rychlost vstřebávání je v místě, kam byl inzulin aplikován. Aplikuje-li cyklista inzulinu do nohy, bude zrychlení vstřebávání výraznější než při aplikaci do břicha.
S tímto fenoménem je potřeba počítat při výběru aplikačního místa inzulinu, zejména u léčby inzulinovou pumpou, kde kanyla podávající inzulin zůstává na jednom místě 2-3 dny. Neočekávané zrychlené vstřebávání inzulinu může vést k hypoglykémii.
Při hyperglykémii lze naopak tohoto fenoménu využít k rychlejšímu snížení glykémie do cílového rozmezí aplikací inzulinu do místa, které bude vystaveno fyzické aktivitě (např. kliky při aplikaci do paže či běh při aplikaci do nohy). Je však vhodné zvážit snížení obvyklé dávky korekčního bolusu tak, aby nedošlo k hypoglykémii.
U osob s diabetem může být potřeba hydratace ovlivněna aktuální či nedávnou hladinou glykémie. Při glykémii v cíli (5-10 mmol/l) je optimálním počátečním hydratačním roztokem 5% roztok glukózy/cukru, ať již ve formě předpřipraveného či individuálně míchaného iontového nápoje. U rekreačních sportovců lze také využít džus ředěný 1:1 s vodou.
Dle individuálních zkušeností lze upravit koncentraci roztoku v rozmezí 5-10% glukózy. Vyšší koncentrace cukru již obvykle nedokáže zároveň hradit potřebnou hydrataci. Kromě glukózy je samozřejmě také třeba myslet i na doplnění iontů.
Hyperglykémie nad 10 mmol/l progresivně zvyšuje riziko dehydratace, protože navozuje tzv. osmotickou diurézu – zvýšené vylučování glukózy ledvinami a s glukózou se vylučuje i zvýšené množství moči. Při déletrvající aerobní fyzické zátěži může být i při hyperglykémii 5% roztok glukózy vhodný – pokud je v těle dost inzulinu, glykémie bude mít tendenci klesat a malé množství cukru tento pokles zpomalí. Není-li však v těle dostatek inzulinu či jedná-li se o anaerobní typ zátěže, může být vhodnější využít při hyperglykémii k hydrataci tekutiny bez cukru.
Hypoglykémie obvykle vyžaduje koncentrované sacharidy. Při konzumaci více než 0,5L tekutin v krátké době může dojít ke zpomalení vyprazdňování žaludku a v důsledku toho i pomalejší léčbě hypoglykémie, proto jsou v tomto stavu preferovány tekuté, avšak koncentrované sacharidy (např. glukózový gel).
Sportovci se často obávají, že inzulinová pumpa bude překážkou intenzivní fyzické aktivitě. Ve skutečnosti je s pumpou možné většinu sportů běžně provozovat. Pokud to nejde, pumpu lze na krátkou dobu (<1h) odpojit. Odpojení na delší dobu je také teoreticky možné, ale je nutné s lékařem na základě změřených hodnot glukózy ze senzoru vypracovat strategii na zvládání glykémií a eventuální doplňování inzulinu v době, kdy je pumpa odpojena.
Kde pumpu nosit?
Při aerobních aktivitách lze inzulinovou pumpu umístit do speciální kapsy na dresu, případně na sportovní pásek kolem pasu. Specifickou kategorií inzulinových pump jsou pumpy náplasťové, které se nosí přilepené přímo na těle. Při fyzické aktivitě mohou být pohodlnější, ovšem v současné době mají řadu nedostatků (v ČR zejména nedostupnost certifikovaných hybridníh uzavřených okruhů), která jejich reálné přínosy při sportu omezuje.
Jak mohou inzulinové pumpy sportovci pomoci se zvládáním cukrovky?
Pumpy s funkcí hybridního uzavřeného okruhu každých 5-10 minut samostatně upravují dávku inzulinu a dokáží tak pohotově a citlivě reagovat na potřeby sportovce i v době, kdy on nemá čas se diabetu věnovat (sportovní aktivita, cestování, spánek). Při riziku hypoglykémie dokáže pumpa inzulin ihned zastavit, zatímco u léčby inzulinovými pery v těle vždy zůstává aktivní bazální, někdy i bolusový inzulin. Dávkování inzulinu na pumpě je mnohem jemnější než na perech – pumpy dávkují po setinách jednotek, pero dokáže nadávkovat nejméně 0,5-1 jednotku. Po stažení inzulinové pumpy a senzoru do počítače získává zdravotnický tým komplexní informace o proběhlém dávkování inzulinu a snáze se tak plánuje další strategie úprav léčby diabetu.
Přesto existují situace, kdy inzulinová pumpa nemusí být nejvýhodnější volbou v léčbě sportovce s diabetem. Někdy skutečně není možné jí mít na těle (např. kontaktní sporty), může vadit fyzicky/aerodynamicky (např. plavání), případně může hrozit její poškození při kolizi (např. hokej). Při pochybách je někdy možné pumpu před dlouhodobou změnou léčby za pomoci diabetologického týmu vyzkoušet.
Co nejlepší možná kompenzace glykémií má u vrcholového sportovce smysl. Sportovci s kompenzovaným diabetem mají obecně větší kardiorespirační zdatnost než sportovci s dekompenzovaným diabetem a dlouhodobými hyperglykémiemi. Kompenzovaný diabetes je základním předpokladem pro výkonnostní sport.
Glykemické cíle v tréninku:
Glykemické cíle při závodech:
Hypoglykémie je nízká hladina krevního cukru. Vzniká, když je v těle více inzulinu, než je potřeba.
Mezi typické příznaky hypoglykémie patří třes rukou, nervozita, pocení, hlad, bušení srdce, bolest hlavy, nerozhodnost, zpomalené reakce, zmatenost, agresivita, může se také objevit rozostřené vidění. Během let trvání diabetu mohou některé typické příznaky vymizet a objevit se jiné, které člověk s diabetem subjektivně rozpozná. U některých osob může být schopnost poznat hypoglykémii snížena a vzniká tzv. syndrom nerozpoznání hypoglykémie. V takovém případě je nezbytné nosit kontinuální senzor s dobře nastavenými alarmy, jejichž včasná aktivace nahrazuje nefunkční hypoglykemický senzor v mozku a včas upozorní na klesající glykémii. Přínosná může být také inzulinová pumpa s funkcí hybridní smyčky, která významně sníží četnost hypoglykémií, jejich závažnost a celkový čas strávený v pásmu nízkých glykémií.
Hlavními příčinami zvýšeného rizika hypoglykémie při pohybu sportovce s diabetem jsou zvýšená spotřeba glukózy svaly a zároveň nepřiměřeně vysoká hladina inzulinu v těle daná nefyziologickým způsobem jeho podávání. Snížení rizika hypoglykémie je možné dosáhnout snížením nebo kompenzaci relativně zvýšené hladiny inzulinu během aerobní fyzické aktivity pomocí následujících strategií:
Hyperglykémie je vysoká hladina glukózy v krvi. Zdravý člověk má většinu hodnot glykémie do 7,8 mmol/l. U diabetu považujeme za hyperglykémii hodnota >10 mmol/l, za výraznou hyperglykémii pak hodnoty >13,9 mmol/l.
Příčinou hyperglykémie je absolutní či relativní nedostatek inzulinu:
Stresová hyperglykémie před závodem vzniká z důvodu nepřiměřené aktivace stresových hormonů. Podrobnosti viz článek níže.
Hyperglykémie vznikající bezprostředně po zátěži je častější u aktivit vysoké intenzity překračující laktátový práh, ovšem může se objevit i po prolongované aerobní aktivitě, kdy dobíhá zvýšená aktivita kontraregulačních hormonů, vstřebávají se sacharidy zkonzumované na prevenci hypoglykémie, a náhle klesne spotřeba energetických substrátů svaly.
U diabetu je po náročné či déletrvající fyzické aktivitě zvýšeno riziko hypoglykémie až po dalších 24 hodin, nejvíce v době 8-12 hodin po zátěži. Toto období často spadá na noc. Proto je potřeba věnovat pozornost prevenci noční hypoglykémie a nastane-li, mít na dosah ruky připravenou efektivní léčbu.
Proč noční hypoglykémie po fyzické zátěži vzniká?
U diabetu je obtížné po skončení fyzické aktivity optimálně nastavit dávku inzulinu. Bezprostředně po skončení aktivity ještě dobíhá efekt stresových hormonů a glykémie nemusí výrazně klesat. Několik hodin po skončení tělo regeneruje, doplňuje z krve vyčerpané zásoby substrátů do svalů a za stavu zvýšené citlivosti na inzulin může dojít k situaci, že je v těle člověka s diabetem relativně více inzulinu, než je aktuálně třeba. Některé osoby s diabetem také mají nižší zásoby glykogenu v játrech, což snižuje vlastní efektivní obranu těla proti hypoglykémii.
Strategie pro snížení rizika noční hypoglykémie jsou:
Často je potřeba využít kombinaci několika výše zmíněných opatření. Snížení dávky inzulinu přes noc je potřeba vybalancovat tak, aby zároveň docházelo k optimální regeneraci a obnovení zásob substrátů ve svalech. Při příliš nízké hladině inzulinu nemusí dostatečně probíhat regenerace a při příliš vysoké hladině inzulinu může dojít k hypoglykémii (zejména v 2. polovině noci) i přes to, že atlet večer navýšil přísun živin.
A co když hypoglykémie v noci nastane?
Pro sportovce je důležité mít efektivně nastavené alarmy senzoru, aby jej při poklesu glykémie vzbudily. U postele by měl mít připravený tzv. hypo balíček s rychlými a dobře zkonzumovatelnými sacharidy, např. glukózový gel či sladké pití. Na začátku nové aktivity či nové tréninkové sezóny není chybou využít na senzoru možnost vzdáleného sledování třetí osobou a domluvit se s někým blízkým, aby byl v případě spuštění alarmu hypoglykémie na senzoru v záloze, kdyby sportovec nebyl stav schopen vyřešit sám a potřeboval pomoc.
V situacích, kdy se ke sportovnímu výkonu přidává i psychické vypětí a nervozita, může dojít k nečekanému vzestupu glykémie. Toto se děje typicky před závody, i když v tréninku atlet podobnou reakci předtím nepozoroval. Stresová hyperglykémie je způsobena nadměrnou aktivací stresových hormonů (zejm. adrenalin), které působí proti inzulinu.
Je možné jí předejít?
Nejsou vědecká data, která by zkoumala, zda je možné tomuto fenoménu předejít. Ojedinělá měření u zdravých sportovců naznačují, že se tento fenomén v mírnější formě nejspíše může vyskytovat i u osob bez diabetu.
Běžný postup pro prevenci hyperglykémie je zvýšení dávky inzulinu. Aplikace nevyzkoušené dávky inzulinu před závodem však může sportovci rozhodit zavedený režim. Adrenalin navíc působí na zvýšení glykémie relativně rychle, zatímco účinek korekčního inzulinu dobíhá několik hodin po jeho aplikaci. Při závodech je proto vždy třeba zvážit případné vyšší riziko hypoglykémie při neplánovaném zvyšování dávek inzulinu. Alternativní strategie úprav dávky inzulinu je nejbezpečnější vyzkoušet předem v tréninkových podmínkách.
Další možnou strategií je prodloužit aerobní warm-up před závodem. Hyperglykémii asi nevyřeší zcela, ale může pomoci spálit přebytečnou glukózu v krvi.
Ovlivní stresová hyperglykémie můj výkon?
Ani na tuto otázku neexistují přesvědčivá vědecká data. Vědecké shrnutí, které se podobnou otázkou zabývalo, došlo k závěru, že krátkodobá akutní hyperglykémie na výkon a výdrž sportovců s diabetem významný vliv nemá.
Těžká hypoglykémie u dospělého pacienta s diabetem je taková hypoglykémie, kterou člověk není schopen vyřešit sám a vyžaduje pomoc druhé osoby, ať již laika či zdravotníka.
Některé faktory, které zvyšují riziko těžké hypoglykémie:
Při těžké hypoglykémii je potřeba kromě zavolání pomoci rychle zvýšit hladinu cukru v těle. Je-li sportovec schopen sám polykat, lze použít koncentrovaný roztok glukózy (př. glukózový gel).
Není-li schopen polykat, je-li v bezvědomí či nefunguje-li podání glukózy, je na místě podat glukagon. Glukagon je hormon, který v těle působí proti inzulinu a je schopen v řádu desítek minut zvýšit glykémii o několik mmol/l. Glykémii zvyšuje tak, že uvolňuje zásobní cukry z jater. Z toho důvodu nemusí být dostatečně efektní u osob po konzumaci alkoholu či po vyčerpávající fyzické aktivitě, kdy játra nejsou schopna na hormon reagovat či nemají dostatek zásobního cukru glykotenu. I v těchto situacích je však dobré glukagon podat, každé sebemenší zvýšení glykémie člověku v těžké hypoglykémii významně pomůže.
Glukagon se aplikuje buď ve formě injekce do svalu/do podkoží nebo jednodušeji ve formě nosního spreje. Obě formy může předepsat lékař, na nasální sprej je však přítomen doplatek.
Glukagon lze podat i preventivně ještě před vznikem těžké hypoglykémie v situaci, kdy je vysoké riziko jejího rozvoje, například při záměně inzulinů, neúmyslné aplikaci vysoké dávky inzulinu, prolongované hypoglykémii při fyzickém vyčerpání sportovce či při hypoglykémii se zvracením při akutním onemocnění trávicího ústrojí.
Zdravotník léčí těžkou hypoglykémii aplikací glukózy do žíly formou bolusu (úvodní větší dávky) zpravidla následovaného kapací infuzí (menší dávky rozložené do delšího časového období). To bezprostředně a spolehlivě zvýší hladinu cukru v krvi. Tento postup je však vyhrazen pouze pro zdravotnické odborníky.
Při regeneraci energetických zásob po fyzickém výkonu je u diabetu potřeba vybalancovat příjem sacharidů a potřebu inzulinu. S výhodou lze využít hybridní uzavřené okruhy, které automaticky upravují dávku inzulinu dle trendů na kontinuálním senzoru, na inzulinových perech je obvykle potřeba věnovat aktivní pozornost hladině glukózy a upravovat dávky inzulinu aplikované pery.
Resyntéza glykogenu po fyzické aktivitě začíná hnred po skončení aktivity a probíhá ve dvou fázích:
Pro sportovce, kteří potřebují glykogen obnovit co nejrychleji z důvodu opakované zátěže v po sobě jdoucích dnech, je doporučován příjem až 1,3gS/kg/h v prvních 4 hodinách po zátěži a předpokládá se, že potřeba sacharidů bude podobná u osob s diabetem 1. typu, u osob s diabetem bude však tomuto příjmu potřeba pečlivě přizpůsobit dávky inzulinu pro prevenci hypo- či hyperglykémie.
Míra úpravy dávek inzulinu je do velké míry empirická, tj. založená na zkušenosti každého sportovce. Pro začátek není chybou vyzkoušet snížení bolusu na první jídlo po aktivitě o 20-50% a snížení bazálních dávek inzulinu v prvních 12 hodinách také o 20-50% (na perech či pumpě v ručním režimu, u automatických pump lze využít mód aktivity, případně u některých nastavit alternativní inzulinový profil pro období po zátěži).
Cílové glykémie v období regenerace zůstávají stejné: 3,9-10 mmol/l, s důrazem na vyvarování se pozdní hypoglykémie, ale také hyperglykémie, která může snížit efektivitu regenerace. Je-li pro sportovce obtížné kompenzovat glykémie při rychle se měnící citlivosti na inzulin po skončení zátěže, klesajících stresových hormonech a nabíhajících regeneračních procesech, může být výhodné zkusit:
Součástí správné regenerace je nejen doplnění energetických zásob, ale také kvalitní spánek. Optimální nastavení alarmů senzoru, ev. zapojení druhé osoby (partnera, trenéra) do vzdáleného sledování glykémií může pomoci sportovci mít po výkonu spánek nerušený pípáním senzoru.
Před zahájením nové náročné fyzické aktivity či vrcholové úrovně fyzické aktivity je vhodné zkonzultovat s diabetologem provedení screeningu sekundárních komplikací diabetu, případně provést zátěžové vyšetření. Některé komplikace (např. pokročilá retinopatie či neuropatie) totiž mohou být u daného sportu nevhodné či dokonce nebezpečné.
Jaké komplikace se mohou vyšetřit:
Sportovec s diabetem se na tréninku neobejde bez následujících pomůcek:
Hlavními výzvami pobytu ve vysoké nadmořské výšce je nízká tenze kyslíku a nízký barometrický tlak ve vysokých výškách. Podobně jako u osob bez diabetu, sportovci s diabetem mívají lepší výkon a menší riziko komplikací, podstoupí-li postupnou adaptaci, než když překonávají nadmořskou výšku v rychlém tempu.
Fyzický výkon
Aerobní kapacita osob s diabetem 1. typu se v běžné nadmořské výšce významně neliší od osob bez diabetu. Dostupná data naznačují, že výkon osob s DM je ve vysoké nadmořské výšce srovnatelný jako s osobami bez DM.
Vliv nadmořské výšky na glykemickou kompenzaci
Po příchodu do vysoké nadmořské výšky stoupá rezistence na inzulin. Tento jev je přítomen i u osob bez diabetu. U cukrovky představuje další faktore komplikující glykemickou kompenzaci. Organizmus se postupně částečně adaptuje a citlivost na inzulin se po 1-2 týdnech zlepšuje. Zhoršená citlivost na inzulin je dána především zvýšeným tonem sympatiku při snížené dostupnosti kyslíku.
Potřeba inzulinu proto může být velice proměnlivá. Hlavními faktory jsou náročná fyzická aktivita, která celkově snižuje potřebu inzulinu a na druhé straně inzulinová rezistence, která ji nakonec zvyšuje. Rychlost a míra adaptace organizmu sportovce je individuální.
Ve vysoké nadmořské výšce je zároveň zvýšené riziko hypoglykémie. Je zcela zásadní se snažit hypoglykémiím vyvarovat – v náročném terénu mohou vést k fatálním následkům. Riziko hypoglykémie stoupá při zvýšeném využití glukózy svaly při nedostatku kyslíku, během adaptace organizmu a také při snížené chutí k jídlu či zpomaleném vyprazdňování žaludku u extrémních nadmořských výšek.
Péče o technologie a léky
Pro sportovce je nezbytné být vybaven nejen glukometrem, ale zejména kontinuálním monitorem glukózy a optimálně i ketometrem pro možnost včasné detekce rozvoje diabetické ketoacidózy. Je potřeba počítat s tím, že ve vysoké nadmořské výšce může být menší přesnost měření glukometrů i kontinuálních senzorů a přístroje mohou při nízkých teplotách zcela přestat fungovat. Kromě technologie tak stále hraje důležitou roli schopnost člověka s diabetem rozpoznat hypoglykémii či hyperglykémii.
Nejen technologické pomůcky, ale i inzulin je náchylný na teplotu. Nesmí zmrznout, proto je třeba ho uchovávat v konstantní teplotě dle doporučení výrobce (zpravidla 2-8°C). K tomu v extrémní zimě slouží nejen ochranná pouzdra, ale také lidské tělo jako zdroj tepla.
Komplikace pobytu ve výšce
Některé příznaky výškové nemoci mohou být podobné jako příznaky hypoglykémie: bolest hlavy, nevolnost, závratě. Používání acetazolamidu pro prevenci výškové nemoci může u diabetu zvyšovat riziko diabetické ketoacidózy, protože tato látka svým působením snižuje schopnost těla ketoacidózu kompenzovat. Další používané léky, kortikoidy, zase u diabetu zvyšují glykémie a zhoršují inzulinovou rezistenci.
Jedním z možných projevů výškové nemoci je krvácení do sítnice. Není zatím dostatek dat pro posouzení tohoto rizika u diabetu 1. typu, ovšem vzhledem k možnému ohrožení sítnice samotným diabetem (diabetická retinopatie) je možné, že pacienti s již existující retinopatií mohou být ve zvýšeném riziku rozvoje krvácení do sítnice.
Komplikace diabetu
Jiné komplikace cukrovky, jako je porucha funkce ledvin, kardiovaskulární autonomní neuropatie či kardiovaskulární onemocnění u snižují kapacitu fyzického výkonu. Léky používané na tyto nemoci, jako např. beta blokátory, mohou navíc snižovat toleranci zátěže. Vysokohorská turistika proto není u pacientů s těmito komplikacemi doporučena.
.svg)
